karateka

Seriál: představujeme bojové sporty – 1.díl (Karate)

Karate je bojové umění beze zbraně, kdy jsou k sebeobraně („karate nezná první pohyb“ je jednou ze zásad) použity techniky kopů, úderů, bloků, podmetů, přehozů, „pák“ a další…

Existuje také celé řada soutěžních forem karate v řadě organizací a asociací. Velká rozvětvenost (a někdy opětovná spojenost) světových i lokálních organizací karate je dána již z historického rozdělení vývojem na několik škol karate:

  • Šótókan (松濤館, styl zaměřený především na přímé techniky, výbušná síla)
  • Šitó-rjú (糸東流, styl zaměřený na rychlost a lehkost techniky)
  • Gódžú-rjú (剛柔流, styl upřednostňující obloukové techniky)
  • Wadó-rjú (和道流)
  • Šórin-rjú (小林流)
  • Ueči-rjú (上地流)
  • Kjokušin (極真, 極真会館 [kjokušin kaikan], nejtvrdší styl)
  • Budókan (武道館)

Přečtěte si také něco málo o historii karate:

Všechna asijská bojová umění jsou úzce svázána s východními filosofiemi, zejména s buddhismem. Buddhismus vznikl v Indii, postupně se rozšířil po celé Asii a ve dvacátém století silně ovlivnil i filosofické smýšlení západního světa. Indie byla v té době ostře kastovně rozdělená. Jak k jednotlivým vyšším kastám náležela různá privilegia, patřily k nim i povinnosti. Mezi nejvýznamnější z nich patřilo i studium bojových technik a filosofických disciplín. Tak se stalo, že Bódhidharma (třetí dítě krále Sugandhy) byl vycvičen v umění boje holýma rukama (Vajramušti) a zároveň byl mnichem Prajnatarou vyučován i v buddhismu. Prajnatara kladl největší důraz na meditační cvičení, která byla nezřídka velmi náročná a únavná.

Čína:

Někdy kolem roku 520 (je uváděno i 524 nebo 527) přišel Bódhidharma už jako téměř šedesátiletý muž do Číny. Historické prameny se nemohou shodnout, zda tam dorazil po moři nebo přes hory. Faktem však je, že v chrámovém komplexu Šao-lin začal vyučovat své pojetí buddhismu. Aby jeho žáci lépe zvládali náročné meditační techniky, vytvořil pro mnichy program cvičení pro zvyšování fyzické kondice založený na již zmiňovaném umění boje holýma rukama. Je třeba zde zdůraznit, že tato cvičení nebyla určena k vycvičení mnichů na bojovníky, ale k tomu, aby si jeho žáci uvědomili funkčnost jednotlivých částí svého těla a tím položili základ pro zvládnutí meditačních technik.

Záhy po Bodhidharmově smrti však v Číně nastaly těžké časy. Zuřila válka a její výboje se nevyhýbaly ani klášteru. Mniši byli nuceni se bránit a k tomu byla vyučovaná fyzická cvičení velmi vhodná – vždyť z bojového stylu vycházela. Klášter se úspěšně ubránil a s postupem času bojové umění dále rozvíjel. Po nějakou dobu sem dokonce císař posílal na výcvik některé ze svých elitních vojáků.

Okinawa:

Vlastní druh neozbrojeného boje vznikl též na Okinawě, což je jeden z ostrovů Rjúkjú. Tamní vládce (daimjó) zakázal prostému lidu nosit a používat jakékoliv zbraně. Vzhledem k útokům banditů a krutosti lenních pánů, byli obyvatelé Okinawy nuceni rozvinout techniku boje holýma rukama (popř. pomocí běžných denních pomůcek). Tuto techniku nazvali Te (ruka). Díky obchodnímu spojení s Čínou se okinawské Te dostalo pod vliv Kempo (Kempo je souhrnný název pro čínská bojová umění) a rozvinulo se v různé samostatné styly.

Ve městech Šuri, Naha a Tomari se vyvinuly tři styly boje – Šuri-te, Naha-te a Tomari-te. Z těch se v 19. století vyvinuly dva směry: Šorei-rjú (pův. Naha-te) a Šórin-rjú (spojením Šuri-te a Tomari-te). Postupem času se tyto školy dále dělily a kombinovaly, takže dnes známe velké množství stylů karate.

Japonsko:

Toto bojové umění se díky svému čínskému původu nazývalo původně „čínská ruka“. To byl i původní význam znaků, kterými se karate v Japonsku označovalo. Moderní mistr tohoto umění Gičin Funakoši, který zemřel v roce 1957 ve věku 88 let, změnil znaky tak, že doslovně znamenaly „prázdná ruka“. Funakoši však zvolil tyto znaky i pro jejich význam v zenbuddhistické filozofii: „stát se prázdným“. Pro mistra bylo karate bojovým uměním, ale bylo také prostředkem tvorby charakteru. Napsal: „Jako lesklý povrch zrcadla odráží vše, co je před ním, a jako se tichým údolím nese i slabý zvuk, tak musí žák karate vyprázdnit ze své mysli sobectví a zkaženost při úsilí vhodně reagovat na cokoli, s čím se může střetnout. Toto je význam kara, neboli „prázdný“, v karate“.

Karate bylo poprvé předvedeno japonské veřejnosti v roce 1922, kdy Funakoši, který byl profesorem na okinawské vysoké pedagogické škole, byl pozván, aby vyučoval a předváděl ukázky tradičních bojových umění pod záštitou ministerstva školství. Jeho ukázky tak zapůsobily na diváky a posluchače, že byl zavalen žádostmi, aby zůstal vyučovat v Tokiu. Namísto návratu na Okinawu učil Funakoši karate na různých univerzitách a v Kodokanu – Mekkce Judo – do doby, kdy byl schopen v roce 1936 ustavit Šótókan, velký mezník v historii karate v Japonsku.

Japonská asociace karate (JKA) byla utvořena v roce 1949 s Funakošim jako hlavním instruktorem. V té době měla tato organizace jen málo členů a několik instruktorů, kteří karate studovali pod vedením stárnoucího mistra. Asociaci uznalo ministerstvo školství v roce 1958. Téhož roku uspořádala asociace první Celojaponské mistrovství v karate (vítězem se stal Hirokazu Kanazawa), které se pak stalo každoroční záležitostí a pomáhalo ustavit karate jako soutěžní sport.

Úloha karate v moderní době je mnohostranná. Jako praktický prostředek sebeobrany se široce vyučuje v soukromých klubech a např. v Japonsku je součástí tréningového programu pro policisty a členy ozbrojených sil. Velký počet vysokých škol nyní začleňuje karate do svých programů tělesné výchovy a jeho techniky se také učí vzrůstající počet žen. V Japonsku a všude ve světě však karate získává velkou popularitu jako soutěžní sport, který zdůrazňuje mentální kázeň stejně tak jako fyzické schopnosti. To, co bylo původně vytvořeno na Dálném východě jako bojové umění, pak přežilo změny odehrávající se staletí, aby se stalo nejen vysoce účinným prostředkem sebeobrany beze zbraně, ale také vzrušujícím, vyzývajícím sportem, uspokojujícím nadšence v celém světě.

[zdroje: redakce, wikipedia.cz]

Napsat komentář